…aneb cesta po pobřeží Atlantiku
S nápadem jít Fishermans trail, jednu ze tří částí Rota Vicentina, přišla Zuzka asi rok zpátky. Prý se jedná o nejhezčí pobřežní trek světa. Celá trasa měří okolo 240 km, my jsme začali plánovat přechod zhruba její poloviny – z malebné rybářské vesničky Porto Covo do městečka Aljezur. Na přechod jsme si vybrali to nejlepší období – léto 😀 Někdo si řekne, že jít trek v létě v rozpáleném Portugalsku se rovná šílenství, ale úplně šílenství to není. Atlantický oceán poměrně hodně ochlazuje pobřeží. Celou dobu teploměr ukazoval kolem 24 – 27 stupňů. Slunce pálilo hodně, ale studený vítr ochlazoval. Ale jen v blízkosti moře. Stačilo zajít kousek do vnitrozemí a teploty byly rázem přes 30 stupňů. Naštěstí se celý trek je, víceméně, kolem oceánu, až na pár výjimek, které vás zase provedou stínem borových lesů nebo bambusových plantáží. Tušili jsme naštěstí dobře, že obecně stínu po cestě nebude moc, resp. téměř vůbec, takže jsme se náležitě vybavili širokými klobouky, lehkými bílými košilemi s dlouhým rukávem a padesátkou opalovákem. Cesta byla hodně písečná, proto byla i hodně náročná. Troufnu si říct, že dobrá větší polovina byla v hlubokém písku. Mnohdy to vypadalo jako na Sahaře a mnohdy byla cesta pískem ubíjející. Ale to hlavní, proč jsem člověk jede, jsou výhledy na bouřlivý Atlantik, který zde zuřivě buší do útesů obrovskými vlnami s neuvěřitelnou sílou. Útesy a jejich skladba se v průběhu cesty mění. Jsou zde malé útesy, jsou zde i stometrové útesy, jsou zde několikakilometrové krásné písečné pláže, některé plné lidí, jiné zase téměř prázdné, jinde jsou zase miniaturní plážičky, které máte sami pro sebe. Míst pro koupání je tady spousta. Cestou jsme narazili i pár pláží hlídaných místní pobřežní hlídkou, ale většina byla na vlastní nebezpečí. Koupání je zde trochu adrenalin, vlny byly místy vysoké i několik metrů, příliv a odliv je tady hodně silný. Rozdíl výšky hladiny mezi přílivem a odlivem tady dosahuje i 4,5 metru. Ráno si hodíte deku na pláž, odpoledne k ní šnorchlujete 😃 Plavat se zde nedalo, vlny to nedovolí a vydat na dále od břehu na otevřené moře, by nedopadlo pravděpodobně dobře.
Naplánovanou trasu z Porto Covo do Aljezuru jsme měli naplánovanou na pět dní chůze, takže v průměru nějakých 20 km denně. Za nás tohle byl fakt strop, protože některé úseky se doslova brodíte po kotníky v písku několik kilometrů, to vše s batohy na zádech, takže postup je pomalý a únavný. Těch 20 kilometrů nám vždy s nějakou zastávkou na občerstvení a koupání zabralo celý den a stalo se, že jsme stavěli tarp až při západu slunce. Cestu jsme si chtěli naplánovat tak, ať spíme každý den ve vesnici nebo ve městě. Celé pobřeží je národní park, je tam zákaz stanování, takže jsme nehledali důvody jak to “odrbat”. Většinou jsme spali v kempech, ale i dvakrát pod střechou.
Naše cesta den po dni:
Den 1: Bohumín – Praha – Lisabon – Porto Covo
Den 2: Porto Covo – Vila Nova de Milfontes
Den 3: Vila Nova de Milfontes – Almograve
Den 4: Almograve – Zambujeira do Mar
Den 5: Zambujeira do Mar – Odeceixe
Den 6: Odeceixe – Aljezur
Den 7: Aljezur – Lisabon
Den první
Porto Covo-Vila Nova de Milfontes, 19 km
Z Lisabonu jsme dojeli do Porto Covo, což se bere jako začátek nebo konec Fishermans trail. Oficiálně vede už z města Sines, ale tam není nic hezkého k vidění. Trasou musíte jít okolo největšího průmyslového přístavu v Portugalsku, načež minete ropné rafienerie a obchodní zónu. Proto většina volí start v Porto Covo. Do Porto Covo jsme dojeli přímým autobusem z Lisabonu, z autobusového nádraží Sete Rios. Jízdenky se kupují online a stojí o cca 10 do 28 euro. Co určuje cenu s rozdílem 18 euro jsem nepochopil 🙂 Přespáváme v místním kempu, který nebyl žádný velký luxus, ale bylo zde vše potřebné. Obecně nás úroveň kempů v Portugalsku překvapila. Kempy byly čisté, vybavené, hlavně nebyly drahé a asi tam hodně ctí kulturu kempování, protože nikde se nám nestalo, že by po desáté hodině večer byl v kempu hluk. Bylo takové ticho, že mnohdy šlo slyšet i oceán vzdálený několik kilometrů. Časně ráno vyrážíme. První kilometr a něco jdeme po prašné silnici, ale za chvíli uhýbáme a začínáme se bořit do písku. Batohy máme docela lehké, ale kdo šel jednou v hlubokém písku, ví jak nepřijemné a vysilující to je. Po chvíli trasa odbočuje na pláž, kde je písek mokrý a tvrdý. Sundáváme boty a užíváme si chůzi po pláži, kde nám nohy svlažuje chladný Atlantik. Docházíme k baru A Ilha, kde si dáváme první malou přestávku a kocháme se výhledem na pláž a ostrůvek poblíž pobřeží, za nimž se v dálce hemží obrovské tankery a kontejnerové lodě mířící do a z přístavu v Sinesu. Pokračujeme dále míjíme další nekonečně dlouhé pláže a na oběd kotvíme na nudapláži Praia naturista do Malhão. Posílení obědem pokračujeme dále po pláži, za kterou už v dálce vidíme to kvůli čeho jsme zde hlavně jeli – útesy! Docházíme na hranu prvního útesu s výškou asi 60 metrů a koukáme dolů, kde se voda tříští o skály, kde se ženou v nekonečném rytmu za sebou další a další obrovské vlny. Na útesech se písek barví do odstínu Grand kaňonu. Kilometry ubíhají, útesy se mění každého půl kilometru a pořád by tam člověk nejraději stál a koukal dolů. Blížíme se do cíle našeho prvního dne. Vila Nova de Milfontes. Celý den víceméně jdeme v písku, jsme unavení a už začínáme blouznit, když dojde na řeč jak, že se ta vesnice vlastně jmenuje. Pořád to pleteme, tak vytahujeme mapu a čteme “Milf-on-tes”. A Zuzka se ptá: Jakože MILFky na čem? 😃 Od té doby je nám jasné, podle čeho vznikl tento název (kdo nezná, ať si tuhle zkratku vygooglí :)) Veselá debata nad názvem nám ukrojila další kilometry a vidíme první obydlí a mapa naznačuje, že tam bude nějaká hospoda. A mapa se neplete, zapadáme do venkovního baru Porto das Barcas. Dokonce mají na čepu i nějaké portugalské IPA pivo – HURÁ. Protože ten jejich Sagres a Superbock se pít fakt nedají. Jak jsme poznamenali v průběhu pobytu “Na SuperBock jsme si udělali SuperBlock”. Po krátkém, ale velmi příjemném občerstvení docházíme do kempu, kde po přijimácí proceduře stavíme na prvním lepším místě tarp a mizíme do hospody na jídlo. Vybíráme pizzerii Pizza la Sicilienne. Zuzka si dává salát, já dávám pizzu. Oboje výborné, za dobré ceny. K tomu jsme si dali místní víno, které byly rovněž moc dobré.
Den druhý
Villa Nova de Milfontes – Almograve, 15 km
Ráno časně vyrážíme skrz městečko. Hodně se nám líbilo svou typickou zdejší architekturou. Tady je možné si cestu zkrátit přívozem přes řeku Mira namísto obcházení přes most, který je vzdálený asi 2 km. Tímto se dá ušetřit trošku času, aby si člověk potom dále užil nádherné výhledy na moře a na útesy. Přívoz zajišťuje malá loďka, která stojí asi 5 euro na osobu, už si nejsem přesně jistý. Přívoz vás převeze na druhou stranu odkud vede prudké stoupání nahoru do kopce. Tady byla docela nepříjemná cesta, protože nějaký místní farmář si tady postavil ohradu nebo plot přímo kolem stezky a stezka z druhé strany zarůstá lesem, spíše džunglí. Takže nebylo mnohdy úplně jednoduché projít. V jednu chvíli, kdy jsem se vyhýbal všemu možnému rostlinstvu, které tam rostlo, jsem si nevšiml větve a dal jsem si takovou ránu do hlavy, až jsem se vypnul a lehl na zem – naštěstí jsem to rozdýchal. Za tímto úsekem leží často zmiňovaný hobohaus, což je opuštěný dům, který navštěvuje hodně lidí. Upřímně moc nevíme, co na tom kdo vidí. Bylo to opravdu bezdomovecké doupě. Šli jsme i k moři dolů, protože tam byla označená pláž, ale pláž vypadala víceméně jako ten dům. Byl tam všude bordel a nehorázně moc odpadků a byl tam extra blbý přístup. Šli jsme pryč, vůbec se nám to tam nelíbilo. Doporučuji se tomuto místu vyhnout, nic zajímavého tady není, je to jen ztracený čas. Asi o kilometr dále, jsme narazili na krásnou pláž, která měla asi kilometr, možná kilometr a půl, a bylo na ní dohromady asi šest lidí. Rychle jsme se schladili ve vlnách oceánu a běželi zase dále. K večeru jsme dorazili do Almograve. Tady jsme měli ubytování na místním hostelu Pousada de Juventude, přímo v centru kousek od kruhového objezdu. Co nás ve vesnici zarazilo, že zde bylo spousta lidí z Asie. Mezi nimi například Nepálci nebo Sikhové. Později jsme se dozvěděli, že spousta jich tady jezdí za prací na skleníkové farmy, kde se pěstuje zelenina a ovoce. Trošku jsme se báli, že budou s námi ubytování na tom hostelu, ale nebyli. Hostel byl vybavený, byla tam společná kuchyň, jídelna, venku sušáky na prádlo, grily, odpočinkové zóny atd. Tohle místo můžeme doporučit. V Almograve je jedna z nejvyhlášenějších Portugalských pláží, bohužel už jsme se nestihli tady okoupat, ale zašli jsme se k ní podívat alespoň na západ slunce, který tady byl opravdu moc hezký. Almograve není moc velká vesnice, ale v centru kolem kruhového objezdu je pár podniků, kam se dá zajít najíst, případně si zajít do obchodu. Obchody tady byly otevřené i pozdě do večera.
Den třetí
Almograve – Zambujeira do Mar – 18,9 km
Třetí etapa se nám zdála asi nejtěžší. Víceméně skoro celá vedla pískem a nakonec potom pár kilometrů kolem silnice po betonu. Ten den byl velice vyčerpávající, nebylo zde moc stínu, snad jen malý kousek, který se šel lesem kousek za Almograve. Chvílemi to na stezce vypadalo spíše jako na Sahaře nebo někde na Marsu. Písku zde bylo opravdu požehnaně, a to nejen na stezce, ale i všude okolo. Ve vesnici Cavaleiro, doporučujeme zastavit v místním malé kavárně, kde měli výbornou kávu, ale také zákusky a jiné pochutiny. Rovněž je kousíček přes cestu i malá večerka, která není pravidelně otevřená, ale když vás místní uvidí, tak vám otevřou. Kousek za vesnicí minete velký maják, který šel vidět již z velké dálky. Vedle něj je fotbalové hřiště které vypadá, že je přímo na útesu nad mořem. Je to sice optický klam, ale vypadá to opravdu úžasně. Na tomto úseku se krajina mírně mění druhé polovině cesty jdete po prašných silnicích otevřenou krajinou, které lemují kaktusy a nějaké zvláštní nízké dřeviny. Zhruba ve dvou třetinách teto trasy seskáčete z útesu do malinkého přístavu, který využívají hlavně rybáři a vedle kterého je restaurace. Restaurace má velice zvláštní otevírací dobu a většinu dne vám zde neudělají ani jídlo. Kousek výše je druhá restaurace, kde měli pro změnu zavřeno, tak jsme se rozhodli, že si v malém přístřešku naproti uděláme oběd na našem přenosném vařiči. Trošku jsme spoléhal,i že se zde najíme, ale pro příště bych na to úplně nesázel. Následuje Dlouhá nudná rovná silnice, která vede kolem obrovských skleníkových plantáží, které jsou vlevo od vás, ale neuvidíte je. Přijde přímo do centra městečka Zambujeira do Mar. Tento den bylo opravdu asi největší vedro, proto jsme zamířili rovnou do kempu a městečko jsme si nechali na druhý den. V kempu se ubytovali a zašli si do místní hospody něco sníst a dát si pivo. Zde jsme poprvé za celé tři dny potkali první Čechy. Když nás viděli byly překvapení více než my, protože jsme si postavili tarp čirou náhodou přímo vedle jejich obytňáku.
Den čtvrtý
Zambujeira do Mar – Odeciexe – 21 km
Vyrazíme časně ráno, protože nás čeká druhá nejdelší etapa naší výpravy. Ráno si pomalu procházíme městečko které je velice pěkné a mnohem větší než všechny předtím. Již brzy ráno je tady poměrně ruch a spousta lidí už chodí sbalená směrem k moři, aby jsi chytlo nejlepší místa na pláži. Pláže zde opravdu z vesnice na dosah, stačí sejít po schodech a jste na pláži. Jakože Na stezce zvykem míjíme zde krásné pláže místy i velmi vysoké útesy. Zhruba v polovině dnešní trasy narážíme na upozornění pro turisty že stezka zde vede oklikou kvůli sesuvům, a že zde vůbec není doporučeno chodit. My jsme to riskli a vyplatilo se krom krásných výhledů zde nebylo nic, co by se nám zdálo nějak nebezpečné nebo nestabilní. Trasa zde nevede vůbec po hraně útesu, ale spíše dále od jejich okrajů. Ve vesničce Largo do Mar usedáme do místní restaurace, kde si dáváme perfektní rybí polévku. Podle všeho je místní restaurace vyhlášená odpovídají tomu i ceny. Ale polívka zde byla naprosto famózní. Pokračujeme po písečném povrchu a dostáváme se na vyhlídku k jedné z nejvyhlášenějších pláží v Portugalsku – Praia de Odeceixe Mar. Pláže ze tří stran obestoupena vodou, z jedné strany oceánem, a ze dvou stran řekou která se zde do oceánu vlévá. Jelikož byl další velice horký den, těšili jsme se až se někde okoupeme, protože od začátku trasy, nebyla moc možnost. Všude byly vysoké útesy, popřípadě špatný nebo dlouhý přístup. Rozhodli jsme se že se vykoupeme v řece. Zašli jsme asi kilometr výše po proudu, kde jsme si našli hezké místo. Bohužel byl zrovna odliv takže i v řece bylo vody maximálně ke kolenům, a i přesto že bylo odliv tak řeka byla i kilometr proti proudu pořád hodně slaná. Ale na osvěžení a zchlazení to bohatě stačilo. Jsme byli unavení a do města Odeceixe mám pořád chyběli zhruba 4 km, co hůře že již jen po silnici. Cestou ještě dumáme jestli se ubytovat v místním kempu, protože má na internetu naprosto příšerné hodnocení, a je ještě dál mimo trasu. Nakonec nacházíme přes booking malý Hostel přímo v centru, který vychází do konce levněji než kemp. Je to Hostel Seixe na ulici Rua Nova. Neváháme rezervujeme. Pokojík má 2 poschoďové postele, všechny mají závěsy, tak že se tam dá zavřít, uvnitř je lampička, zásuvky. Prostě super. Ve vedlejších místnotech je kuchyňka a společenská místnost a na střeše je k dispozici menší terasa. Po příchodu na pokoj zjišťujeme, že tam nejsme sami. Je tam ubytovaná cyklistka kolem 60 let. O chvíli později se dozvídáme, že je z Vídně a že k Atlantiku zajela na “výlet” 😃 A že do konce října chce dojet domů (tzn. za cca 2 měsíce). Pořád něco vykládala, byla velmi společenská a vysmátá, zatímco si přebalovala tam a zpátky brašny. O chvíli později jsme pochopili její veselost, z předních brašen začala tahat obrovské sklenice plné hulení, čímž zamořila pokoj. Zeptala se nás, jestli nechceme 😃 Zdvořile jsme odmítli. Odešli jsme do města a ona balila dále.
Den pátý
Odeceixe-Aljezur – 20 km
Ráno odcházíme z hostelu, zastavujeme se do pekárny pro snídani a pokračujeme dále zpátky podél řeky k pláži Praia de Odeceixe mar. Nad pláží si dáváme snídani, s tím, že to je poslední snídaně na stezce u moře. Po snídani procházíme posledních pár kilometrů podél moře a užíváme si ty neopakovatelné výhledy a mohutné burácení oceánu. Na úplně poslední odbočce, kdy už se od moře stáčíme do vnitrozemí, jsme si sešli naposledy k oceánu a udělali si oběd. Na ne moc vábném a bezpečném místě. Byl to prudký svah, všude břidlice, která se na různých místech náhodně sypala dolů a do toho oprsklý racek, který nás nechtěl pustit jedinou cestičkou od moře pryč. Prostě tam seděl a útočil, když jsme se přiblížili. Už nevím jak jsme ho donutili odletět, ale nedivil bych se, kdyby vzduchem neletěl kus břidlice 😃 . Od moře odcházím a noříme se do vnitrozemí směrem k městěčku Rogil. Čím dále jsme od moře, tím větší peklo je. V teploměr ve výloze obchodu v Rogilu ukazuje krásných 36 stupňů. Zastavujeme, dáváme studenou colu, nanuk, ale nic to není platné, po 400 metrech jsme tam, kde jsme byli 🙂 Nakonec dáváme malou pauzu v místní pizzerii D´Aldeia a nabíráme odhodlání na posledních 5 km přes polopoušť. Z Rogilu cesta vedle podél ohrad farmy, šlo se po neuvěřitelně prašné silnici, kde byl docela velký provoz, takže jsme za chvíli byli úplně celí od prachu. Ale to nám neubíralo na náladě a Zuzka si dokonce pozpěvovala. Nikam se neženeme, takže do kempu asi 5 kilometrů před Aljezurem docházíme kolem 18 hodiny. Rychle se zabookujeme a jdeme hodit ještě pár temp do místního bazénu. Kemp byl super, obrovský, čistý a klidný. Celý schovaný pod borovicemi. Hospoda byla otevřená dlouho do noci, ale nelinul se z ní žádný hluk a celý kemp přesně ve 22:00 naprosto utichnul.
Ráno balíme a běžíme na autobus, který odjíždí z centra Aljezuru. Je to asi 5 kilometrů, takže hodinka chůze. Do centra Aljezuru docházíme akorát v době, kdy začíná být teplo. Poslední půl hodinku před odjezdem trávíme v kavárně přímo vedle autobusové zastávky. Autobus přijíždí, naskakujeme a koukáme z okna, protože projíždíme všechny ty městečka, kde jsme na noc zůstávali. Po projetí Porto Covo už autobus najíždí na dálnici bez zastávky míříme směr autobusové stanoviště Sete Rios v Lisabonu.
Závěr
Co k Fisherman´s trail říct? Je to opravdu jeden z nejhezčích treků? Nedokážu ohodnotit jestli je ze všech nejhezčí, ale rozhodně je nádherný a zaryje se vám do paměti. Každý jednotlivý kilometr na útesech nad mořem, každý kilometr na plážích, měly své kouzlo. Celou cestu vás doprovází burácení oceánu, který se tříští o skály. Uvidíte desítky nebo i stovky malinkých pláží, které zde budou jen pro vás, pokud se k nim dostanete. Čeho tady je rovněž více než dost, je písek. Někde jsme četli, že je to jen ze startu, ale v písku jdete opravdu každý den a jsou místa kde jdete v písku opravdu celý den. I proto je nutné si dobře naplánovat trasy a počítat s tím, že pokud půjdete na těžko nebo byť i jen s větším batohem, že to dá zabrat a že v některých úsecích, kde je písek fakt hluboký, že se boříte po kotníky, tak vám i nějaké 3 kilometry můžou zabrat i 3 hodiny času.
Ale za nás můžeme maximálně doporučit, protože tahle stezka je fakt úžasná a už se těšíme na její druhou polovinu.
ZplusR 