aneb jak říkáme my: Cesta po hranici kolem republiky
Další kus do skládačky naší cesty kolem republiky, které teď všichni moderně říkají Stezka Českem. My nejdeme Stezku Českem, v mnohém její trasu kopírujeme, ale držíme se daleko více přímo na hranici.
Třídenní trek plný nečekaných událostí, proměnlivého počasí a dechberoucích výhledů se nám vryl hluboko do paměti.
Den 1: V dešti na Velkou Javořinu
Naše cesta začala u vlakového nádraží ve Vrbovcích. Hned na úvod nás zaujal zvláštní pohled na bývalý dětský tábor, který v současnosti obývají svérázní squatteři s hippie duší. U rozcestníku nad Machovou jsme se napojili na modrou turistickou značku a minuli Kamenná vrata a Krúžok. Na Kubíkově vrchu jsme pak poprvé potkali „Stezkaře“ – poutníky putující po Stezce Českem, s níž se tady naše trasa na chvíli protnula.
Počasí nám hned od začátku příliš nepřálo. Drobné mrholení se u Dibrovova pomníku proměnilo v regulérní liják. Během chvíle jsme byli promoklí na kost a naše boty se obalovaly vrstvou bahna. Naším cílem pro tento den byla Velká Javořina, majestátní vrchol Bílých Karpat, který se pyšní nádhernými výhledy a je oblíbeným cílem turistů i v zimě díky svým běžkařským trasám. Bohužel déšť byl tak hustý, že jsme byli rádi, že jsme na vrcholu neminuli ten 135 metrů vysoký vysílač 🙂
Na Holubyho chatu pod vrcholem jsme dorazili naprosto promrzlí a mokří. Ubytování nás sice vrátilo v čase do 80. let a cenově nás příliš nenadchlo, ale musíme uznat, že místní restaurace nabízela vynikající jídlo, které nám po náročném dni přišlo obzvlášť vhod.
Den 2: Od vojenského vysílače k výhledům z Lopeníku
Ráno nás přivítalo o něco přívětivější počasí – střídavě oblačno, bez deště, i když teplo by se dalo spočítat na prstech jedné ruky. Naší první zastávkou byl Jelenec, bývalý vojenský vysílač s charakteristickou siluetou. Dnes už neslouží svému původnímu účelu, ale jeho okolí láká k prozkoumání a skrývá i jednu kešku pro odvážlivce, kteří se nebojí vydat bunkru cca tři patra pod úroven terénu, jehož vchod se nachází ve starém rozpadlém dřeveném srubu, který svým vzhledem a sklepením připomínal ten slavný srub z filmu Záhada Blair Witch. Výstup na samotný mokrý vysílač jsme raději neriskovali, byť z něj musí být nádherné výhledy.
V Květné jsme si udělali zastávku v místní vietnamské večerce, kde jsme doplnili zásoby na cestu a dali si pořádný oběd – tvarůžky, vysočinu a hromadu sladkostí završenou nanukem. O kousek dál jsme zapadli do krásné kavárny Květná, kde jsme si vychutnali výbornou kávu. Soudě podle uschlého bahna na bílé mramorové podlaze jsme rozhodně nebyli prvními turisty, kteří zde hledali útočiště.
Po krátkém geocachingovém intermezzu v Květné jsme pokračovali na Novou horu, odkud se nám naskytly nádherné výhledy na hřeben Velké Javořiny. O kilometr dál jsme ochutnali Březovskou (Janáčkovu) kyselku – vydatnou minerální vodu s výraznou železitou chutí.
Sestup do Starých Dílů a následné stoupání na Velký Lopeník se ukázalo být pořádnou výzvou. Z této strany to byl skutečný „očistec“. Na vrcholu Lopeníku nás ale čekala zasloužená odměna – výstup na rozhlednu, odkud se otevíraly panoramatické výhledy na široké okolí, včetně Velkého Rozsutce na Malé Fatře a beskydských dominant Lysé Hory a Radhoště, vzdálených od nás zhruba 100 kilometrů.
Z Lopeníku jsme sešli na Malý Lopeník a po žluté značce dorazili k turistické chatě Lopeník, kde jsme s radostí zapadli do místního baru.
Den 3: Za lidovou architekturou a vzpomínkami na válečné časy
Ráno jsme začali prohlídkou nedaleké staré usedlosti s malebnou doškovou střechou, která nám připomněla tradiční lidovou architekturu tohoto kraje. Přes vesnici Lopeník jsme vystoupali do Lopenického sedla a na Mikulčin vrch, kde jsme potkali množství výletníků mířících na Velký Lopeník.
Po silnici jsme zamířili do Vyškovce, kde jsme si na chatě Vyškovec dopřáli osvěžující a perfektně načepovanou plzeň. Cestou jsme minuli Zvonici panny Marie královny a v přístřešku na Hribovnách jsme snědli poslední zbytky jídla, abychom zbytečně nezatěžovali batohy.
Naproti přístřešku nás zaujal památník letcům, kteří zde byli za druhé světové války sestřeleni. Poslechli jsme si barvitý výklad zdejšího obyvatele, který s patřičnou místní intonací vyprávěl, jak „jedna ta B17 hókla tam naproti k temu zelenému baráku“.
Na rozcestí Pod Kykulou byl „malý václavák“. Tady šlo krásně vidět, jak je Stezka Českem populární. My jsme si ale dál užívali parádní hřebenovku s dalekými výhledy na Slovácko. Kousek pod Machnáčem jsme na doporučení místního turisty opustili žlutou značku a vydali se po svážnici přímo do Starého Hrozenkova.
Právě na této svážnici jsme uprostřed ničeho narazili na zvláštní místo zvané „U Rumuna“ – malou cedulku připomínající tragickou smrt rumunského vojáka za druhé světové války. Cesta po svážnici se ukázala být poměrně nepříjemná – rozbitý povrch plný bahna, kamení a naplavenin, navíc zarostlý vegetací. Na posledních kilometrech jsme už s trochou nadsázky začali mít obavy, zda nepotkáme medvěda nebo divočáky.
Konečně jsme dorazili do Starého Hrozenkova, kde nám zbyla chvilka času, kterou jsme využili k osvěžení vynikající zmrzlinou u místní benzinky.
Za sebou jsme nechali 55 kilometrů a zhruba 1900 metrů převýšení. Díky tomu, že se snažíme co nejvíce kopírovat hranice a nedržíme se striktně Stezky Českem, jsme si mohli vychutnat krásy Velké Javořiny a zároveň i majestátnost Velkého Lopeníku, který tato populární dálková trasa bohužel míjí. A my jsme za tuto „odbočku“ rozhodně byli rádi!
ZplusR 