Rumunsko, Trascau

Den 1.

Cesta z Ostravy do Aradu, kde přespáváme na hotelu. Hotel je obrovský a z venku vypadal dost luxusně. Ovšem to byla jen taková ta naleštěná bída. Ze zdi odpadávalo vše, co na ní mělo držet. Zábradlí na balkoně vypadalo, že taky drží silou vůle. Rozhodně bych se o něj ráno nechtěl opírat s kávou v ruce.

Den 2.

Cesta z Aradu do Devy. Zde jsme navštívili hrad na kopci nad městem, ke kterému se jelo lanovkou. Hrad je částečně původní, částečně znova postavená, každopádně je zde úžasný výhled na celé město. Kopec je velmi prudký, takže město vyloženě leží pod nohama. Pokračujeme do města Sebeș k evropskému Grand Canyonu. Červené pískovcové skály Râpa Roșie se ční nad městem Sebeș a nad novou dálnicí A1. Skály jsou díky dálnici hůře dostupné než dříve, ale dá se dojet až pod ně autem, po polní cestě okolo dálnice (nenápadná odbočka pod dálničním mostem na silnici Sebes-Daia Romana). Po návštěvě červených skal pokračujeme na sever. Náš cíl je klášter Ramet (Mănăstirea Râmeț). Ovšem navigace si dělá svoje vede nás jinudy do vesnice Ramet, která je kousek vzdálená od kláštěra. Spojnice mezi nimi sice je, ale naložená auta bahnitou cestou neprojedou. Proto děláme okružní jízdu po vršcích Trascau a míříme po silnici DJ107L do Aiudu. V mapě značená žlutá okresní silnice vypadá jako u nás průměrná neudržovaná polní cesta. Díky této zajížďce, jsme měli možnost sledovat z vršků kopců bouřkové mraky a tvořící se supercely, které se v této oblasti Rumunska v době naší návštěvy tvořily. Ubytováváme se v Aiudu. 

• 

• 

• 

Den 3.

Počasí nepřeje, na náš plánovaný trek má být velmi špatné počasí. Proto trek odkládáme a míříme do Turdy, která je známá svými solnými doly, o kterých Americký portál Business Insider píše jako o “nejkrásnějším podzemním místě na Zemi”. Doly jsou naprosto odlišné od solných dolů v polské Wieliczce. Zde jsou “jen” víceméně 3 sály, z toho dva spojené, ale… Nevyšší sál má výšku 94 metrů, šířku kolem 60 metrů. Na jeho dně se nachází jezero, kde si můžete půjčit lodičku a projet se po vodě. Ve vyšším patře, které se nachází asi o 40 metrů výše, je zábavní park. Patro je rozměrné, cca 80 metrů na délku, 50 metrů na šířku a 40 na výšku. Je zde ruské kolo, minigolf, bowling, pingpongové stoly, prodejna suvenýrů atd. Odsud nahoru vede výtah, jehož výška je 14 pater. Na úplném vrcholu tohoto sálu, je po obvodu ve výšce kolem 35 metrů, udělaný dřevěný ochoz. Nic pro lidi, kteří trpí strachem z výšek. Jde jen o trámy, na které jsou položené desky a uchyceno zábradlí. Občas je mezi deskami vidět dolů. Každopádně rozměry samotných “hal” jsou tak velké, že vám prostě spadne brada. Jestli vám kaple ve Wieliczce přišla obrovská, tak to je opravdu nic oproti tomu, co lze vidět zde. 

• 

• 

• 

Po asi dvou a půl hodinách strávených v dole se vydáváme dále. Jedeme do centra Turdy na oběd. Zde došlo k úsměvné situaci, kdy jsem si objednal grilovaná kuřecí prsa a místo toho mi donesli jakési osmažené tyčinky, které chutnaly jako zkažená ryba. Po jídle zjišťuju co, že ta specialita byla. Ryby to nebyly. Trochu se mi udělalo nevolno po zjištění, že to byl osmažený vepřový mozek 😀 

Z Turdy míříme do vesničky Rimetea, která je známá díky těžbě rud v jejím okolí. Zde jsme navštívili místní etnografické muzeum, zašli do obchůdku se suvenýry a pokračovali na místo odkud budeme vycházet na trek – do Coltesti. V den, kdy byl vítr v nárazech kolem 100 km/h, jsme se šli podívat na místní zříceninu hradu. Večer se vracíme zpět do Aiudu na hotel a chystáme se na zítřejší výpravu do hor a domlouváme taxi na odvoz z Aiudu do Coltesti. 

Den 4.

Po snídani v hotelu jsme se nacpali do dvou taxíků Dacia Logan s krosnama (4 lidi + řidič). V Coltesti vyskakujeme z taxi, hbitě platíme a chystáme krosny. V tom si říkám – kde mám k sakru foťák?? Do prdele…. Zůstal za opěrkou hlavy na zadním okně. Volám řidiči, který před 2 minutami odjel. Říkal, že se vrátí. Pevně v to věřím, protože ztracená zrcadlovka a objektivy by zabolely. 5 minut pryč a řidič nikde. Začínám se smiřovat s tím, že mě rumunský taxikář obere o zrcadlovku. Za další dvě minuty slyším, jak se mezi domky line typický zuřivý zvuk Dacie Logan. Přijel!!! Jako dík mu dávám nějaké místní valuty. Mizíme do hor. Hned v zápětí za vesnicí ztrácíme modrou značku. Rozhodnutí, nejbližší kolmicí jít k ní a napojit se, se nějak nepovedlo. Dostali jsme se úplně mimo a bez GPS bysme byli v háji. Po dvou hodinách prodírání se po zvířecích stezkách, objevujeme ceduli přírodní rezervace s fotkama zdejších zvířat. Nechybí vlci, medvědi, rys 🙂 Docela fajn místo na to, prolézat zvířecí stezky zarostlé křovinama. Po další cca hodině nacházíme ztracenou modrou stezku a blížíme se na náhorní plošinu Bedeleu. Zde se máme dát po červené stezce, kterou nám okupují doslova stovky býků, nemáme odvahu to mezi nimi projít a proto nám připravili obchůzku cca 1.5 km navíc. Z pastvin mizíme zase do lesů, k jeskyni Pestera de la Grosi. Nenápadný vchod do jeskyně, kterým musíte projít téměř po čtyřech, vám ukáže asi 50 metrů dlouhý sál plný krápníků a netopýrů. Hned vedle jeskyně je obrovský skalní portál vysoký asi 7 metrů. Po dalších 10 minutách chůze přicházíme na vyhlídkový balkón postavený přímo na skále ve výšce asi 400 metrů nad údolím. Tento den máme klesat dolů k jeskyni Huda lui Papara. Ale naskytuje se problém. Sestup s těžkými krosnami je natolik brutální, že musíme nocovat pod skalami. Sestup z vyhlídky dolů po značené stezce je s převýšením cca 400 metrů na 1 kilometru trasy. Těžká krosna tlačí z kopce, podklad jsou mokré kameny a kořeny. Nevyhýbají se nám pády, které ale naštěstí končí jen modřinami. Cestou k tábořišti část výpravy málem zasáhne velký kámen, který se utrhnul ze skály asi 200 metrů nad námi. Naštěstí to dobře dopadlo. Tábořiště je v blízkosti vodopádu Sipote. Už za šera rozděláváme stany. Později zjistíme, že máme stan vchodem otočený asi 3 metry od hrany skály vysoké přes 20 metrů. Takže večer chodit čůrat musíme fakt opatrně. 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Den 5.

Ráno se probouzíme do krásného rána. Otevřeme stan a přes hranu skály vidíme celé údolí zalité do mlhy. Ideální příležitost nastartovat drona a udělat nějaké pěkné záběry. Po snídani balíme stany a míříme ke kláštěru Sub Piatră a hlavně k jeskyni Huda lui Papara, ze které vytéká řeka. Na opačné straně kopce je místo Vânătările Ponorului, kde se stékají tři potoky, které poté společně protékají útrobami kopce, aby mohly vytéci z jeskyně Huda lui Papara. Oboje je úžasná podívaná. Huda lui Papara je přístupná, ale nutno zmínit, že právě zde zůstalo několik lidí uvězněných vodou kvůli nenadálé průtrži mračen. Naše cesta vede přes vesnici Bradesti, kde potkáváme jediné turisty, za celou dobu, kterou jsme byli v horách. Jaké to bylo překvapení, že to byli Češi 🙂 V místním obchodě, který mi docela připoměl naše smíšené zboží na počátku 90. let, kdy v regálech byly 3 lunchmeaty, 2 konzervy ryb, pár sodovek a piv, jsme dokoupili zásoby a vydali se do opuštěné vesnice Cheia. Začíná nám pršet a předpověď nevypadá optimisticky. Z Bradesti do Cheii to jsou nějaké 4 kilometry podél potoka nebo spíše malé říčky. V závěru se musí několikrát brodit, naštěstí až na jeden případ, to jde po kamenech nebo popadných stromech. Ale jednou musí dolů i boty. Za docela hustého deště přicházíme do Cheii a stavíme stany. Jakmile máme postaveny všechny 4 stany, přiběhne za námi mladá rumunka a lámanou angličtinou nám říká, ať jdeme nocovat k ní na zahradu, že tudy ráno projde 40 krav a že nám zničí stany. Jsme utrmácení a říkáme, že to risknem. Ona nám ukazuje na svém pozemku vodu a poprosí mě, jestli ji večer můžu zavřít kůzle do ohrady. Jediná obyvatelka tohoto místa, spolu s dětmi, se v městském oblečení a deštníkama vypraví do Bradesti, to bylo asi 19:30 a brzy se stmívalo. Postavili jsme v dešti stan, uvařili, po krátkém boji uklidili malou kozu do výběhu. 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Den 5.

Pršelo celou noc, ale nad ránem déšť ustal. Původně naše cesta vedla přes Rametskou soutěsku ke kláštěru Ramet. Ta se dá projít dvěma způsoby. Po dně řekou, nebo po jištěných stezkách po skále. Vzhledem k tomu, že díky dešti se hladina řeky zvedla a že s krosnama na mokré skále 30 metrů nad zemí by to byl taky risk, tak jsme vymysleli náhradní plán a to ten, že pokud se počasí umoudří, tak soutěsku obejdeme z jihu po modré a žluté stezce a dojdeme ke klášteru. Anebo, v případě špatného počasí, dojdeme do vesnice Modolesti, odkud se necháme taxíkem odvézt k autu. Vyrážíme z Cheii do prudkého stoupání. V polovině kopce potkáváme stádo krav, to bylo asi to, co nám mělo rozšlapat stany. Krávy jsou fakt dobytek a od této chvíle začíná být cesta peklo. Turistická cesta je rozšlapaná od krav, a díky dešti je tam po kotníky směs bahna a kravích hoven. V tomto duchu je celá cesta až za vesnici Dealu Geoagiului, kde nás chytne průtrž mračen. Schováváme se pod malou stříšku, takže napůl mokneme a napůl jsme v suchu. Déšť neustává, tak musíme vyrazit. Pokračujeme v dešti. Cesta naštěstí už jde jen dolů a tak se rychle blížíme do Modolesti. Po pár hodinách, promočení usedáme v místní putice a lejeme do sebe kořalku na zahřátí. Volám taxi, které nás přivezlo na začátek trasy. Říkám, že jsme v Modolesti, borec ať mu na Whatsapp raději pošlu přesně polohu. No jo, jenže v té díře mezi kopci a skalami byl sotva signál na hovor, natož nějaký internet. Chvílema se dal chytit GPRS 🙂 Volám, že nemám internet, takže mu název vesnice pošlu do zprávy. Čekáme, hodinu, čekáme dvě hodiny. Potom telefon, že je v té vesnici, ale nemůže nás najít. My ho taky nevidíme. Nějak nechápeme jak se to může stát, vesnice je totiž velká asi jako průměrná česká zahrada 🙂 Nakonec se ho ptám, kterým směrem jel, a on, že od Aiudu na sever. Začal jsem tušit, že je zle. Podle mapy jsme zjistili, že je ve vesnici Moldovenesti, cca 70 km od nás. Říkal, ať počkáme, že přijede. 70 km se může zdát jako hoďka cesty, ale ne v Rumunsku do zapadlých vesnic, kde vede polní cesta, na níž se dá jet maximálně 20-30 km/h. Za dvě hodinky je u nás. K překvapení všech nepřijel v Dacii Logan, ale ve dvojkovém SuperBu v plné palbě. Ideálka pro hromadu špinavých lidí, kteří dva dny spali venku, zmokli a po kotníky se bořili do bahna a kravích hoven. Ale nabral nás a odvezl nás. Za cestu si řekl o pět euro navíc, za tu zajížďku. Ale dali jsme mu to rádi, protože vůbec někdo dojel a odvezl nás. Necháváme se vyhodit u penzionu, kde jsme bydleli předtím. Tam nám ale říkají, že mají plno, že je ve městě nějaký festival, takže se bojí, že neseženeme ubytování ani jinde. A opravdu. Startuju booking a nejbližší levné ubytování nacházím na benzince v motelu. Recenze žádná sláva, ale po dvou dnech v dešti, zimě a bahnu jsme si všichni chtěli dát sprchu a hlavně vysušit věci. Oproti recenzím vypadá motel dobře. Bohužel naše postel byla jako jáma mravkolva – ať si lehnete kamkoliv, vždycky se skutálíte doprostřed postele 😀 Další fajn scény nastávájí ve sprchách. Takový mechanismus na zapínání vody jsem v životě neviděl a evidentně ani ostatní. Až nás zachránil Bobo, který to znal a udělal nám rychlé školení. Pak už nebyla překážka k teplé sprše. Konečně. 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Den 6.

Ráno se budíme, dáváme snídani a chystáme se na cestu zpět. Ta probíhá celkem dobře, až na malé zakufrování v Budapešti, kde jsme si to nakonec dali i s prohlídkovou trasou v samotném centru 🙂 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Celá fotogalerie z rumunského Trascau k vidění zde.