Mallorca

Naše první společná dovolená – Baleáry. Sever Mallorcy s horami zůstává většině turistů zapovězen, přitom jde o krásný kout ostrova. Chceš vědět, jak jsme spali na bývalé vojenské pozorovatelně, jak jsme procházeli turistickou stezku GR221, jak jsme se dostali na jednu z nejkrásnějších nedostupných pláží ostrova, jak jsme spali s ovcemi nebo jak jsme se škrábali na nejvyšší dostupný vrchol na Mallorce?

Sever Mallorcy byla moje vůbec první zahraniční cesta za turistikou. Odlétali jsme z Krakowa. Do Palmy jsme přiletěli někdy v noci. Rozbalili jsme karimatky na terase přímo na letišti. Blbý nápad, rachot letadel poměrně rušného letiště, k tomu letištní kuřáci a uklízecí čety, vám fakt spát nedají. Ráno nevyspaní sedáme na baleárský airport shuttle a vydáváme se do nitra Palmy, a to doslova. Autobusové nádraží Plaça d’Espanya je celé pod zemí. Zde přestupujeme na dálkový spoj do města Pollenca, na úplném severu ostrova.

Náš první cíl Pollenca. Hlavně proto, že jsme si tady měli vyzvednout přibližovadlo na následující 2 dny. Uděláme pár fotek na pláži a dostáváme echo, že máme auto, že jedeme na první výšlap. Klášter Santuari del Puig de Maria na stejnojmenné hoře. Na kopec vycházíme z kraje Pollency. Krátký nenáročný výstup. Nahoře je opravdu pěkný kláštěr, který je možné si zdarma prohlédnou a taky je odsud nádherný výhled na město Pollenca a sever ostrova. Děláme pár fotek, fotíme kozla a utíkáme dolů. Kousek za městem je starý římský most Pont Rom. Neví se jak přesně je starý, ale různé zdroje uvádějí, že byl postaven římany, kteří byli na ostrově mezi lety 123 př. n. l. a 425 našeho letopočtu. Nakonec si vyšlápneme 365 schodu ke kapli El Calvari. Soukáme se do auta a přesunujeme se na Cap Formentor – nejsevernější výběžek ostrova. Tyto útesy poskytují nádherné výhledy na moře. Zároveň přitahují vítr, který tady v tomhle místě zatraceně silně fouká 🙂 Kocháme se výhledy a všímáme si rozhledny na kopci nad námi. Druhá polovina sedá do auta a jede hledat místo ke spánku, my se vydáváme po silnici k rozhledně Talaia d’Albercutx. Bývalá vojenská pozorovatelna, je obklopena dnes už ruinami budov, které sloužily zřejmě armádě. Po prohlídce dostáváme info, že místo ke spánku nenašli, tak, že zkusíme přespat u pozorovatelny. Budovy jsou plné smetí a hoven, venku jsou všude kameny, křoviska a strmé svahy, takže jediné místo kde se dá přespat, je betonová plocha, ale hezky v závětří pod vysokou betonovou zdí. Problém je, že my narozdíl od ostatních nemáme samonosný stan, takže musíme improvizovat. Pomocí ponča dělám malý přístřešek pod který se zchoulíme a přečkáme do rána. Pokud nepřijde déšť. A ten přišel a s ním mohutná bouře. Přesně taková, kterou chcete zažít bez stanu na vrcholu kopce 🙂 Vzhledem k našemu provizornímu přístřeší, stahujeme ocas a utíkáme do auta. Zde zůstáváme do rána, schovaní před deštěm a blesky. A že jich bylo…

Ráno vaříme snídani v podobě ovesných kaší, dáváme kávu a vychutnáváme si nízkou oblačnost pod námí. Chvíli poté míříme do Port de Pollenca na promenádu k přístavu. Stylové domečky s kavárnami a výhledem na moře. Vzhledem k tomu, že bylo asi 15 stupňů a foukalo, tak to na siestu u kávičky moc nebylo. Kousek od přístavu nás zaujal maník, který zde stavěl z písku hrady. Ale krásné a obrovské.

Následně se přesouváme do Bonaire, kde půjdeme okružní trasu s vrcholem Talaia d’Alcúdia. Ten den se udělalo teplo. Na to, že byl začátek května, tak bylo horko, teplota sahala k 30 stupňům. Trek to byl nádherný. Chvíli v borovém lese, chvíli po prašných stezkách, chvíli kolem skal a na římsách. Vrchol Talaia d´Aclúdia je vysoký pouhých 446 metrů, takže žádná vysokohorská turistika. Z vrcholu se poté klesá směrem na jih. Tam příroda připomínala spíše step. V klesání v „serpentinách“ se ale z ničeho nic vyrojil pohled na jednu z nejkrásnějších pláží, které jsme kdy viděli. Křišťálově čistá voda s levitujícími lodičkami na hladině. Pláž dlouhá asi 200 metrů a bylo na ní asi 6 lidí. Řekli jsme si, že tam chceme. Podle mapy k ní vede kozí stezka a k našemu výletu to jsou asi 3 km navíc. Letíme kupředu, ať tam jsme co nejdříve, i proto, že v tom úmorném horku se chceme zchladit a okoupat. Dorazíme k odbočce k pláži, kde stojí malý bufet. Ptám se místních jestli se tam dá dostat. Říkají, že ano, ale ne po značce. Nedávno se tam utrhnul asi 100 metrový pás útesu. Jediná cesta je to celé obejít (asi další 1 km navíc) a sestoupit tam po skaliscích. Chvíli váháme, ale tahle pláž za to stojí. Cestou potkáváme dva mladé němce, kteří nám říkají, že se tam nedá dostat, ať to ani nezkoušíme. Docházíme na konec původní stezky. Pod námi zeje propast k pláži, hluboká asi 50 metrů. Obcházíme to tedy tak, jak nám říkali místní. Je to fakt 1 km navíc. Jenže nám nikdo neřekl, že ten 1 km se musíme zase vrátit po pobřeží zpět na pláž. Takže celkem asi 4 km navíc. Pobřeží není písek, ale pobřežní rozbité skaliska, některé vysoké i pět metrů. Ale zdárně se drápeme dále, balvan za balvanem. Opravdu vyčerpávající cesta se odměňuje nádhernou pláží Platja des Coll Baix. Na internetu jsem se dočetl, že je to nudistická pláž, ale naháči zde žádní nebyli. Pláž je dostupná pouze trasou přes skaliska nebo lodí. Toho asi lidi využívají a prostě se zde koupou nahatí. Oblíkáme plavky a letíme do vody. Začátek května je sice už teplý, ale voda na severu Mallorcy má ještě čas. Voda má krásných 15 stupňů. Ale i tak se vrháme do vln :-).Půl hoďky koupání a potom musíme vyrazit, ať se dostaneme rozumně k autu a postavit stany. Cesta zpět je nekonečná. Zmožení škábáním se zpět z pláže a úmorným vedrem se těšíme na konec cesty. Ale to nás čeká ještě 5 km do cíle. Když vycházíme, dostáváme info od zbytku expedice, že se sejdeme v baru Bodega del Sol. Po nějaké hodině dorážíme do cíle. Dáváme si luxusní panini, víno a hlavně studenou colu. BTW Coca Cola ve Španělsku je mnohem chutnější než naše „odrůda“. Dojídáme, sedáme do auta a jdeme hledat vhodné místo k přespání. Po chvíli ho nacházíme. Neprostupná srací loučka tvoří bariéru za kterou se schovává hezké místo k postavení stanů a zároveň odrazuje další lidi k jeho návštěvě, takže tam máme klid. Stavíme stany, vaříme, uleháme.

Ráno odvážíme auto zpět do půjčovny, dáváme kávu a míříme okolo Pollency na trasu GR221 a po ní do vesničky Lluc k místnímu klášteru. Trasa je to hezká a místy náročná. Zhruba v polovině trasy táboříme kousek od jediné studánky, která je po trase. Následující den zažijeme vrchol našeho baleárského výletu – výstup na Puig de Tomir s výškou 1103 metrů – třetí nejvyšší horu Mallorcy a druhou nejvyšší horu přístupnou veřejnosti. Ač je hora docela nízká a převýšení výstupu je z naší pouze nějakých 470 výškových metrů, tak je výstup náročný, neboť těch 470 m nastoupáte během 1.1 kilometru. V ukrutném horku se doslova škrábeme nahoru, potkáváme cestou hodně podobně zničených turistů jako jsme my. Ale ten výhled za to stojí. Jak většina „horalů“ ví, tak horší než výstup je sestup a ještě horší je pokud se jedná o pískovcovo-břidlicové podloží. Naštěstí jsme krosny nechali dole někde ve křoví a jdeme na lehko, ale i tak je to boj. Pokračujeme dále, míříme do Llucu. Po staré obchodní cestě míjíme podivné kruhové „cosi“ okolo cesty. Dost evidentně to bylo postaveno člověkem, ale nepřišli jsme na to, co by to mohlo být. Do Llucu se těšíme. Je to známé poutní místo a navíc se těšíme do kempu, což znamená rovné podloží pod stanem, sprchu, stoly k jezení atd. Kolem balvanů sestupujeme do Llucu. Klášter je opravdu obrovský a nádherný. Jako první nás u centrálního parkoviště zaujal kruhový objezd, který by svou velikosti jistě mohl aspirovat na světový rekord. Běžný kbelík, který máte doma, je možná v průměru větší 🙂 Nacházíme kemp, ale…. Kemp tam je, sprchy tam jsou, stoly tam jsou. Dokonce tam jsou i zahradní grily. Ale nikde nikdo nepsal, že v kempu spolu s vámi, jsou dva osli a asi 200 ovcí… Se zvonečky. Označení „animální kemp“ se ujal a dodnes si všichni účastníci po vyslovení tohoto magického dvojsloví tento kemp vybaví. Říkáme si, že večer přece budou ovce taky spát. Nebudou… Celou noc nám mlátí zvony kolem stanu, do toho se nad ránem společně s kohouty vzbudil i osel a řekl si, že bude asi od půl páté hýkat na celý Lluc místo kohouta. Opravdu jedinečný zážitek – viz video níže 🙂

Ráno se nevyspaní balíme a jdeme se podívat alespoň na přístupné částí kláštera, ovšem nejvíce se nám líbí klášterní pekárna. Nakupujeme luxusní croisanty a podobné dobroty a všechno ládujeme do sebe. Potom děláme pár fotek u kašny a autobusem míříme dále. Chtěli jsme se zastavit na vyhlášené pláži Sa Calobra, ale stačil nám pohled na parkoviště a množství lidí na kopci nahoře nad serpentinama. Václavák hadra, nechtěl bych vidět, co muselo být dole. Pokračujeme autobusem do Port de Soller. Cestou míjíme dvě vodní nádrže a naskytuje se nám pohled zespoda na vojenskou základnu na nejvyšší hoře Mallorcy Puig Major. Horskými serpentinami jede autobus už tak pomalu, a do toho tady trénujou na Tour de France snad všichni cyklisti světa. Takže se kolikrát autobus táhne přes horské serpentiny za nimi sotva krokem. Přijíždíme do Port de Soller. Město na pobřeží rozkládající se okolo zálivu s přístavem. Port de Soller a město Soller spojuje stará tramvajová trať, které jsou zde jako pozůstatek z minulosti a dnes fungují spíše jako atrakce pro turisty. Tramvajová trať vede na náměstí Plaça de la Constitució, kde stojí katedrála Sv. Bartoloměje – první stavba Antonia Gaudího, slavného katalánského architekta, který nejvíce proslavil katedrálou Sagrada Familia v Barceloně. Port de Soller a Soller jsou vyhlášené města, své letní sídla má zde spousta celebrit a další zde jezdí pravidelně na dovolenou.

A podle toho tady vypadají i ceny nemovitostí. V nabídkách realitních kanceláří bylo spousta nabídek, matně si vybavuju vilku, kolem které jsme chodili, ta byla k prodeji za nějakých 17 milionů EUR. Byly tam i dvě vily s cenovkou přes 50 milionů EUR. A rozhodně to nebyly nějaké velké paláce. My jsme dorazili do naší vily – turistické multiubytovny Refugi di Muleta u místního majáku. Bohužel byly nějaké zmatky s rezervací a ač jsme měli spaní rezervované, tak měli jen 4 volná místa a nás bylo šest. Tak jsme ze zeptali, jestli jim nebude vadit, že budem spát venku, s tím, že využijem sprchy a záchod. Problém neměli. Den je před námi, tak vyrážíme poznávat Soller a jedeme se podívat do vesničky básníků – Deia. V současnosti zde má nemovitosti koupené miliardář a vesmírný nadšenec Richard Branson. I díky němu a jeho firmě Virgin Records, se zde vyskytuje spousta hudebníků, které můžete potkat v nenápadném baru Sa Fonda. V tomhle baru hrával např. Mick Jagger nebo Mike Oldfield. Procházíme zdejší malé centrum a hřbitov, kde zjištujeme, že větší polovina pochovaných jsou němci 🙂 Jdeme se podívat na místní, taktéž vyhlašenou, pláž Cala Deia. Úmorně dlouhá klikatá cesta nás zavede do malé rybářské osady, kde je pár barů a kaváren a zajímavě schovaná pláž, která má opět průzračně čistou vodu. K večeru se vracíme do Solleru, projdeme opět uličky města, dáváme si perfektní zmrzlinu. Po tmě se vracíme na Muletu, kde se chystáme na spaní venku. Bylo teplo, pršet nemělo, tak chystáme jen spaní pod oblohou. Spaní je přichystané, jdeme za ostatními. Sedíme, jíme, kecáme, pijeme a z dálky nás pozoruje nějaký osamocený turista. Až po hodině nás česky pozdraví. Vybaven brašnou přes rameno, hamakou a dekou sám zdolával hory na Mallorce – že toho více nepotřebuje. Ale tekly mu sliny při pohledu na naše balené 7days croissanty. Jeden jsme mu ze slušnosti nabídli jestli nemá hlad. Tvrdil, že ne, ale podruhé si ho vzal a vdechnul ho málem i s obalem 🙂 Chystáme se do hajan. V tu chvíli začíná svítit maják. Tím, že jsme kousek za chatou na kopečku tak nám svítí přímo do xichtu. Maják, který má jít vidět na desítky kilometrů, nám to pere do obličeje z asi 80 metrové vzdálenosti. Naštěstí mám hrubé pončo, které natahuju mezi větve, je to dobrý, dá se spát. Další den jsme se sbalili a vyrážíme pomalu na cestu domů. V Port de Soller sedáme na autobus a míříme do Palmy na nám již známé autobusové nádraží Plaça d’Espanya. Tady přeskakujeme na Airport Shuttle a míříme na letiště. Pak už jen čekáme na letadlo a míříme zpět do Krakowa. 

Mallorca je krásné místo, které zná určitě spousta z vás, ale myslím, že málokdo byl na severu v horách a místních vesničkách. Vřele doporučujeme.