Po čtyřech letech se vracíme do Gruzie. Neuvěřitelně nádherné země pod Kavkazem, země s bohatou historií i značně složitým osudem posledních dvaceti let. Jsme zvědaví, jak moc Gruzii změnil za čtyři roky turismus, ale i vliv jejich severního souseda.
Den 0. Bohumín-Kutaisi
Odjíždíme z Bohumína kolem 12 hodiny směr Krakow odkud nám kolem 17 hodiny odlétá letadlo směr Kutaisi. Letěli jsme klasicky WizzAirem. Díky chaosu jsme dobíhali ke gatu zase mezi posledními, zdrželi jsme se dlouho na celní kontrole. Po příletu do Kutaisi na nás čekal Enveri, náš Gruzínský přítel. Jeli jsme k němu domů, kde pro nás bylo připraveno typické gruzínské pohoštění s mnoha chody, hodně domácí Cha-Cha pálenky (opravdu hodně 😀 ) a domácího vína z vlastního vinohradu.
Den 1. Samtredia – Mestia
Druhý den jsme cestovali do Mestie. Co vám budu říkat, po prvním únavném dni cestování a půl litru Cha-Chi mi nedělaly Gruzínské uskákané silnice vůbec dobře 😀 Do toho bylo velké horko, kolem 35 stupňů a auto bez klimatizace. Projíždíme známou trasu do Mestie, která vede přes Zugdidi a po hranici samozvané republiky Abcházie – Ruskem okupovaného území Gruzie. Míjíme poloprázdnou přehradní nádrž Enguri. Mimochodem tato přehradní nádrž má druhou nejvyšší betonovou hráz světa o výšce 271 metrů. Instalované turbíny na výrobu elektřiny mají výkon jako polovina našeho Temelína. Zastavujeme na vyhlídce nad přehradou. Tady nastává první problém. Náš postarší Mercedes nejde nastartovat. Ale řešení na sebe nenechá dlouho čekat. Projíždějící řidič stejného vozu tento problém evidentně neviděl poprvé. Jeho ruka se šroubovákem mizí pohotově až po rameno do útrob motoru, kde zkratuje startér a motor ihned naskočí. Následovalo asi 10 vteřinové školení pro našeho řidiče a hned pokračujeme dále. Cesta v tom únavném vedru vůbec neutíká, ale odpoledne přijíždíme do Mestie, což je Gruzínská obdoba našeho Špindlu nebo polského Zakopaného. Ten den už jsme si stihli ulovit naší první Gruzínskou cacheku a zajít na večeři.
Den 2. Mestia – Chavbiani
Jdeme na to, pro co jsme zde přijeli – nejkrásnější trek v Gruzii. Kdo četl o Gruzii, musel o něm slyšet – trek Mestia-Adishi-Ushguli. Tří až čtyřdenní trek, dlouhý cca 55 kilometrů, s přechodem tří horských sedel, z nich nejvyšší je ve výšce 2732 metrů, se zdoláváním ledovcové řeky, návštěvou starých Svanetských vesnic. Pomalu stoupáme z Mestie po značené trase nad místní letiště Královny Tamar. Toto letiště je další možnost jak se dostat rychle do Mestie. Cesta autem z Kutaisi zabere cca 5-6 hodin, letadlem tady jste za 45 minut. Nicméně je tady několik ALE. Létá se malým letadlem L410, které je mimochodem české výroby, z Kutaisi a Tbilisi. Lety provozuje společnost Vanilla Sky. Letenka je, díky dotacím vlády, velice levná – z Kutaisi kolem 450 Kč, z Tbilisi kolem 650 Kč. Díky cenám jsou letenky velice dlouho dopředu vyprodané. Druhý problém je, že pokud není v Mestii dobré počasí, tak se nelítá, jelikož se lítá podle VFR (Visual Flight Rules – tzn. vizuálně bez přístrojů). Letiště v Mestii patří podle BBC k jednomu z nejhezčích letišť světa. Bohužel samotné přiblížení a přistání patří mezi nejrizikovější, piloti prudce klesají přes kopce převyšující 2500 metrů do úzkého zatočeného údolí, kde je nutné těsně před přistáním točit prudce doleva těsně nad lesními hřebeny. My pokračujeme dále. Kousek nad letištěm začíná své rohy vystrkovat monumentální hora Ushba – symbol Svanetie. Ushba vás na tomhle treku bude provázet celé tři dny. Dostáváme se na první a zároveň nejnižší sedlo, kde se před námi otevírá dlouhatánské údolí, nad nímž se v pozadí tyčí téměř pětitisícová hora Tetnuldi. Na konci údolí je náš cíl, vesnice Chavbiani. Procházíme údolí, slunce nemilosrdně praží. Prvních pár kilometrů jdeme ještě občas schovaní v borových lesích, ale poslední dvě třetiny už se není kde schovat. Začíná se projevovat únava z horka. Doufáme, že v Lakhiri bude nějaká hospoda, bar nebo obchod, kde bychom si mohli dát něco studeného. Vidíme zkratku, vydáváme se po ní. Po půl kilometru narážíme na ploty všude okolo. Co se dá dělat, přelézáme plot, doufajíc, že nás nikdo nevidí a že nás nesežerou a nerozdupou býci. Máme štěstí a po chvíli a nacházíme silnici a hned u ní malý zapadlý zahradní bar. Dáváme si studené pivo, osvěžujeme se pod studenou vodou ze studny. Pokračujeme a hned opodál potkáváme dva cestovatele, kteří mě oslovili a ptali jestli nevím, proč tady mají ty baráky stavěné takhle do výšky (ukazuje mi na typickou svanetskou stavbu/věž). Vysvětlím jim ve zkratce účel (bude vysvětleno níže) a dáváme se do řeči. Po chvilkové debatě se dozvídám, že jsou z Izraele. Rozloučíme se, aniž bychom tušili, že se ještě potkáme u jedné zajímavé příležitosti. Scházíme na samotné dno údolí, kde protéká ledovcová řeka. Její tok je dost široký a divoký, nicméně jde vidět, že v období tání zimní pokrývky je mnohonásobně větší. Po silnici pomalu docházíme do guesthousu u Iriny. Cestou ještě zažijeme vyřizování účtů mezi dvěma býky přímo uprostřed asfaltové silnice (krávy na silnici, i velmi frekventované, jsou v Gruzii naprosto běžné). Ubytováváme se v guesthousu. Ceny ubytování jsou velmi nízké, zpravidla do 200 Kč. Ovšem na jídle začali místní podnikavci docela slušně rýžovat. Večeře jsou sice velmi bohaté, ale všude dostanete víceméně to stejné – polévku, chačapuri, zeleninový salát, pečivo, a pak se to liší v drobnostech. Cena za večeři se zde pohybuje často kolem 250-350 Kč za osobu, snídaně jsou za cca polovinu. Spoléhají na to, že turisté mají hlad a nenosí si jídlo sebou, obchodů po cestě opravdu moc nenajdete.
Den 3. Chavbiani – Adishi
Brzy ráno vycházíme. Hned ze startu nás čeká dlouhé stoupání k místnímu lyžařskému středisku Ski Resort Tetnuldi. Podle mapy vypadá rozsáhle. Čtyři vleky nebo lanovky, z toho tři velmi dlouhé. Ve spodní stanici lanovky je několik hospod pro lyžaře, které z části fungují i přes léto. Akorát nás překvapilo, že jedna byla otevřená, ale vevnitř nebyl nikdo krom dvou dětí ve věku kolem 7 let, které se bavily tak, že shazovaly vysoké komíny kelímků na pivo 🙂 Po 10 minutách čekání se jich ptáme jestli tady mají rodiče, na což nám řeknou že ne. Chvíli čekáme a říkáme jim, že bysme si něco chtěli koupit. Z malých dětí se velice rychle stali hospodští. Prodali nám pivo, colu, dokonce zvládli uvařit kafe. Všechno společně spočítali a dokonce nás i skasírovali. Hleděli jsme 🙂 Pokračujeme dále do Adishi. Za lyžařským střediskem jsme nalezli další malé občerstvení – Tkharpel Hut Cafe, daleko od všeho, ale za to slušně vybavené. Vevnitř seděla postarší babička. Kolem byly postavené lavičky s nádherným výhledem na hory a hlavně zase tu Ushbu, kde jsme se s ní zároveň i rozloučili na delší dobu. O pár kilometrů dále nás na mapě zaujalo kempovací místo. Stará opuštěná a téměř spadnutá bouda, kde na stole bylo nádobí, vevnitř staré kamna – evidentně stará salaš. Hned vedle jsme našli parádní místo na koupání v ledovém potoce. Nedalo se toho nevyužít. Celá naše čtyřčlenná skupina tam nakonec vlezla a bylo to boží. Následující cesta nebyla s výhledy, ale v lese. Nicméně to bylo opravdu krásné a tahle část trasy se mi osobně velice moc líbila. Přicházíme do Adishi. Ač už i tady mají satelity, LTE, počítače, tak samotná vesnice vypadá jak z předminulého století. Pár domů je sice opraveno, ale velká část vesnice je opravdu stará, silnice a uličky mezi domy jsou plné dobytka, bahna nebo prachu a hoven. Ze sloupů s elektřinou jsou domy napojeny tak, že každému českému revizákovi stály vlasy hlavě hrůzou ještě za rok. Stejně tak elektroinstalace v domech je solidní punk a mnohdy i velmi jiskřivé a plamenné povahy. Ubytováváme se guesthousu Nino&Tarzan. Pohodové bydlení s pěkným výhledem na část vesnice a do údolí.
Den 4. Adishi – Khalde
Tento den je velice specifický. Asi pět kilometrů za Adishi je totiž třeba překonávat ledovcovou řeku. A překonávat jakože brodit. Ledovcové řeky jsou specifické v několika věcech. Jejich průtok a výška hladiny se mění v průběhu dne, podle toho jak odtává vlivem slunečního svitu ledovec, ze kterého vytéká. Jedná se o horské řeky, takže jsou často velice divoké a mají silný proud. A nakonec – jsou to ledovcové řeky, které sebou berou sedimenty z podloží ledovce, takže mají specifickou šedou kalnou barvu, tudíž není vidět dno a jejich teplota se pohybuje jen pár stupňů v plusu. Když to shrnu – potřebujeme přebrodit řeku, která je tak studená, že během 10 vteřin necítíte nohy, je plná záludných kamenů na dně, které nevidíte a musíte ji přejít do nejdříve ráno, než se hladina zvedne tak, že vás proud odnese. To vše s krosnou na zádech. Na netu je jen pár fotek jak to vypadá a nevypadalo to nijak hrozně. Ale o tom později. Vycházíme z Adishi, s námi ve stejné době jde asi dalších 5 lidí a pár potulných psů, mezi kterými se během chvíle strhne bitka jak z Mortal Combatu. K samotnému brodu to máme cca 5 kilometrů, což znamená zhruba hodinu cesty. Vycházíme opravdu časně ráno, kdy je slunce ještě schované za kopci. Je chladno, představa, že budu muset lézt do řeky, jejíž teplota připomíná vychlazeného Jagermeistera mi moc dobře nedělá. Ale s vycházejícím sluncem jde nahoru i teplota, což je sice fajn, ale k výše popsanému to ideální není. Jenže to, co slunce na místních kopcích a nekonečných travnatých loukách předvádí, je neuvěřitelně krásně. Tahle část cesty mě z celého treku uhranula nejvíce a mám ji stále před očima. Ranní zlatá hodinka byla neuvěřitelně krásná. To vše kousek dále ještě tuplovali pasoucí se divocí koně. Slovy to nejde popsat, něco málo řekne fotka. Ale tu atmosféru prostě člověk pochopí, až když ji zažije přímo na místě. Údolí ale končí a teď přichází ta nejadrenalinovější část trasy. Došli jsme k brodu. Síla a rychlý proud řeky mě trochu znejistěly. Rada našeho kamaráda Sharpa zněla hledat co nejširší místo, kde se proud více rozprostře a ideálně si vytipovat velké kameny, za které se dá před proudem schovat. Jenže tady nic takového nebylo. Řečiště bylo široké od 4 do 8 metrů, ale proud byl všude stejný. Nakonec jsme vybrali místo, kde je brod zaznačený i v mapě, s šířkou cca 6 metrů. Okolo toho místa už nějakou dobu zmateně a nešťastně pobíhali oni zmínění Izraelci a starší korejský pár. Kvůli těmhle 6 metrům sebou taháme na přezutí sandále. Ovšem to nebyl fakt vůbec blbý nápad. Balím foťák do vodotěsného obalu, beru turistické hole a jdu do toho. První plán byl, že uděláme lidský řetěz a přetáhneme se, to se ale jeví jako pitomost. Je třeba se v té vodě pořádně uzemnit aspoň na třech místech, stejně jako při lezení na skálu. Jsem v polovině řeky, ostatní mě sledují. Voda mi sahá do poloviny stehen. V tuhle chvíli už asi 10 vteřin necítím svoje nohy od kotníků dolů. Ale přešel jsem. Mezitím začíná přecházet zbytek výpravy. Otočím se a vidím Peťu, což je statný vysoký chlap, kterému by tahle řeka neměla dělat problém a na něj navěšenou celou ženskou část expedice. Do toho asi metr proti proudu začínají přecházet dva Korejci a dva metry po proudu začínají přecházet Izraelci. Korejka se vrhla do vln jako první a šlo vidět, že ji to překvapilo a měla v očích hrůzu. Navíc místo, kde přecházeli bylo hlubší a ona vážila i s tou krosnou sotva 40 kg. Při pohledu na ni, mi blesklo hlavou, že když ji vezme proud, tak podrazí nohy Péťovi, na němž visely další 3 holky a ti všichni potom sebou vezmou i ty Izraelce. Takže ještě s krosnou letím do vody a pomáhám Izraelcům, kteří jsou již téměř na břehu. Potom shazuju krosnu a pomáhám Janě, Zuzce, Zdeňce, po nichž následuje korejka i její manžel. Péťa s Renčou zvládají dojít na břeh sami. Všechno se to odehrálo strašně rychle, vůbec nevím jak dlouho to trvalo, ale mám totálně necitlivé nohy od kolen dolů. Jak začínají rozmrzat, začínají bolet, pálet, brnět. Po nasazení ponožek to ale naštěstí rychle ustává. Do toho za mnou přibíhají korejci a strašně mi děkujou. Potěšilo, neříkám že ne, ale jediné co jsem chtěl bylo, aby se nikdo v té vodě nevyválel, což se nakonec povedlo. Po usušení a zahřátí dáváme pauzu a snídáme. Krom zdolávání řeky nás čeká ještě výstup na nejvyšší sedlo treku – Čchunderi pass s výškou 2732 m. Stoupání je dlouhé, ale nijak extra náročné. Během stoupání se nám za zády otevírá pohled na ledovec Adishi, z nějž vytéká námi zdolaná řeka. Čas od času z něj ozve zlověstné zapraskání ledu a občas se někde objeví místo z nějž se vysype hromada drceného ledu. Po výstupu do sedla se otevírá pohled do údolí, které jsme ráno procházeli, na jehož konci je vidět vesničku Adishi a nad ní se opět vzpíná mocná Ushba. Asi 300 metrů od nás a dalších cca 100 výškových metrů je panoramatický výhled na všechny strany. Sice je to jednosměrná cesta do kopce, ale ten výhled stojí za to. Holky Renča a Zdeňka jdou na opačnou stranu, protože chcou zdolat nějakou třítisícovku. Později se dozvídáme, že nahoře našly nějaké vodovodní armatury. Netušíme k čemu to mohlo sloužit, jestli to bylo jen na čerpání vody nebo tam byl nějaký tajný vojenský komplex. Ze sedla jdeme nekonečným klesáním do údolí řeky Khaldeshala a míříme do vesnice Khalde. Trasa se nachází na málo užívané polní cestě, pod níž je většinou asi padesátimetrový útes, který končí přímo v ledovcové řece. Kolem krásných břidlicových vodopádů přicházíme do vesničky Khalde, kde se v minulosti odehrávala krutá bitva, ve které byla celá vesnice zničena. Pár původních obyvatel se do ní vrátilo až po několika letech a postavili zde opět nové domy. Vzhledem k tomu, že jsme byli trochu v časovém presu a část trasy následujícího dne jsme znali z minula, rozhodli jsme se do Ushguli dojet autem, abychom měli na jeho prohlídku celý den.
Den 5. Ushguli
Ushguli je, jak sami Gruzínci rádi říkají, nejvýše trvale obydlená vesnice v Evropě. Prameny o tom jestli Gruzie patří do Evropy nebo už Asie, se liší. Každopádně ať už patří Ushguli kamkoliv, nachází ve výšce 2150 metrů nad mořem, tedy asi o 550 m výše než je vrchol Sněžky. Zimy jsou zde tuhé a vesnici víceméně odloučí od zbytku světa. Vesnice je zapsaná v seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Je zde zachovaný velký počet Svanetských věží, které byly pro místní obyvatele bezpečnou pevností proti nájezdům Mongolů, Peršanů i Osmanů. Vevnitř měli vše co potřebovali na dlouhé měsíce, pokud byli v obležení. Nakonec přišla zima, která nájezdníky vyhnala. Svanetské věže byly postaveny v 9.-12. století a stojí dodnes. My jsme v Ushguli již byli před čtyřmi lety, ale jen na pár hodin. V místním “muzeu” jsme navštívili paní, která nás před čtyrmi lety pozvala na čaj. Její manžel bych horský vůdce a záchranář, který byl i na výcviku horské služby v Krkonoších. Dovezli jsme ji fotografie z minulé návštěvy. Zároveň jsme koupili svanetskou sůl. Perfektní směs soli a koření, která je vyhlášená. Koupíte ji víceméně v celé Gruzii, ale tady tahle paní ji má zdaleka nejlepší. Pomalu jsme se přesunuli ke kostelíku nad vesnicí, kde jsme měli možnost vidět začátek Svanetské svatby. Nevěsta v krásných šatech, ženich v místním typickém kroji přijel na koni – tady je to jiný svět. Od kostelíku je výhled na Shkharu – nejvyšší horu Gruzie a třetí nejvyšší horou Kavkazu s výškou 5193 m, která je od vás necelých 10 kilometrů. Na odpolední část dne Zuzka dostala nápad, že by se šla vykoupat. Koupaliště tady není, jezero taky ne, jediná možnost je ledovcová řeka Enguri vytékající z pod ledovce Shkhary. Nakonec jsme za vesnicí našli místečko a Zuzka a později i Renáta se odvážně vrhly až po krk do ledové vody – tipnete kolik stupňů má voda? Odpověď najdete v popiscích u fotek. Na kopečku v centru Ushguli stojí jediná věž, která je černá. Jde o věž patřící královně Tamar, která vládla v Gruzii v letech 1184 až 1213.
ZplusR 