V den návštěvy nebylo zrovna ideální počasí a hodně pršelo, navíc jsme měli docela málo času na prohlídku, takže jsme Chiaturu víceméně jen prolétli, podle toho i bohužel vypadají fotky 
Chiatura je hornické město, známé jako město lanovek. V Chiatuře se těží mangan a právě zde jsou jeho jedny z největších nalezišť na světě. Samotné město je vtěsnané mezi vysoké skalnaté kopce. Horníkům proto trvalo dlouho než se dostali do práce, a byli ze samotného výstupu vyčerpáni. To se projevovalo jejich sníženou produktivitou. Stalin dal v 50. letech pokyn vybudovat síť lanovek a autobusů, které budou horníky vozit do práce. Nakonec zde bylo vybudováno kolem dvaceti lanovek, které fungovaly jako MHD. Bohužel Gruzie byla chudá země a údržba byla zanedbávána, proto se občas stávaly nehody – přestaly fungovat brzdy nebo rovnou utrhly. Na internetu koluje spousty fotek. Nás zaujala např. fotka, kdy v domě 20 metrů pod trasou lanovky, byla ve střeše díra, z jejíž obrysů šlo jednoznačně poznat, co tu díru udělalo. Dneska už ale staré lanovky v Chaituře nejsou. Před pár lety vláda vyčlenila peníze a nechali postavit čtyři nové moderní lanovky od francouzské firmy Pomma. Tím se kouzlo Chiatury víceméně vypařilo. Jízdné zde zůstává velice levné, v přepočtu na koruny asi 4,50 Kč v jednom směru.
Chiatura je velmi chudé město. Místní paneláky vypadají vybydleně, ale při bližším pohledu je vidět, že ve většině bytů někdo žije. Někde mají zateplení jen na svůj byt, někde mají plastová okna, ale některé byty mají místo oken natažené igelity. Tím, že lanovky jezdí víceméně přímo kolem oken, je všechno vidět velice detailně. Centrem města protéká řeka, která je doslova a do písmene černá. Černá jako uhlí. Na kopcích nad centrem je pár bizarních symbolů města. Na skální stěně jsou digitální hodiny. Ale jsou tak velké, že čas přečtete ze všech koutů města. Na protějším kopci se tyčí vysoký panelák, který je sytě zelený a jeho dolní polovina má snad každý panel vybarvený jinou barvou. Na dalším kopci, který je na příjezdu do města, je obrovské sousoší sovětské armády. Kousek od centra města se nachází nádraží, které funguje, ale obrovská nádražní budova je v havarijním stavu, stejně tak nástupiště. Tomu všemu dominují staré rezavé vagóny a v pozadí opět místní panelová zástavba. Shodli jsme se, že pokud chcete vidět lehce modernizovaný sovětský skanzen, tak je Chiatura to pravé místo. Věřte tomu, že hornické města u nás, jako jsou Karviná, Most, Bílina atd. jsou oproti tomu krásná moderní města. Celá Chiatura působí dojmem našich hornických měst v 70. letech.
Samotné centrum kolem řeky a hlavní silnice se snaží být moderní, je tady spousta obchůdků, bister s občerstvením, restaurací a kaváren, ale téměř všechny zejí prázdnotou. Otázka jestli to způsobil odliv turistů, které nové lanovky nezajímají nebo to tady takhle prostě bylo a je.
Je vidět, že Chiatura je u českých turistů oblíbená. Kousek od nádraží na nás začal volat týpek z homodomo zastřešené tříkolky. Byl hodně zanedbaný, ale usmál se na nás a aniž bychom cokoliv řekli, tak se nás zeptal jestli jsme ze Slovenska nebo Polska. Řekli jsme, že České Republiky, tak se usmál a popřál nám hezký den.
Každopádně váhám jestli Chiaturu doporučit na návštěvu. Bez lanovek už tady asi není moc co hledat. Cesta z Kutaisi je zde dlouhá a špatná, takže i těch 70 kilometrů nám zabralo asi 2-3 hodiny, i přesto, že dobrá polovina byla po dálnici.
Na konec si dovolím nasdílet jednu fotku, jak vypadaly staré lanovky v Chiatuře.
Foto: Ioanna Sakellaraki
ZplusR 