Chtěli jsme letos vyrazit někam na těžko na kola. Prvně to vypadalo na okolí Macochy, ale Zuzka navrhla ještě Vrbno pod Pradědem. Tak jo – když už jsme projeli Kysuce a Oravu, o rok později jsme přejeli Nízké Tatry, tak letos přejedeme Jeseníky. Pravda měl jsem trochu obavy (nakonec oprávněné) ve své hlavě, protože jsem nebyl ještě letos pořádně na kole. Trasa velmi velkolepá – Milotice nad Opavou, Karlovice, Vrbno pod Pradědem, Karlova Studánka, Praděd, Švýcárna, Červenohorské sedlo, Jeseník, Horní Lipová. České dráhy nám to ještě trochu „potunily“, takže díky nepochopitelnému nutnému přestupu v Krnově, jsme to tedy vzali už z Krnova, než zase kola a brašny stěhovat na pár zastávek do dalšího vlaku. Takže trasa nakonec byla Krnov-Milotice-Vrbno-Praděd-Čer. Sedlo-Jeseník. Nakonec jsme museli vynechat návštěvu lesního baru nad Horní Lipovou, ale o tom později.
Po výjezdu z Krnova bylo šílené vedro. Po dojezdu do Milotic nás zchladil déšť, který naštěstí neměl dlouhé trvání. V Nových Heřmínovech jsme se dali polévku, kousek vedle se chystal Koncert proti přehradě. Vůbec jim to nezávidím. Pokračujeme dále po silnici 451, ale za Kunovem odbočujeme. Musel jsem navštívit Skrbovice, kde jsme kdysi měli rodinnou chalupu a kam jsme jezdili na víkendy a prázdniny. Projíždíme Karlovice a Vrbno a směřujeme do Mnichova, přesněji na Rybářskou baštu. Zuzka o tom básnila už dlouho dopředu. Po příjezdu jsme nakrmili rybky a dali jsme si místního pstruha. Osobně můžu doporučit. Podle mě nejlepší pstruh, kterého jsem kdy jedl. Po vydatném jídle míříme do kempu Dolina, kde stavíme stan a prohazujeme pár slov s poláky, kteří nocovali na korbě Dodge Ram 1500 
Využíváme proudu Bílé Opavy a jdeme se rychle okoupat do studené vody a poté míříme na rychlovýstup na Zámeckou horu, na místní altánorozhlednu. Před dvěma měsíci zde byla návštěvní kniha, kde jsme udělali zápis a teď už jako manželé, jsme chtěli udělat druhý. Ale i zde vystoupal nějaký *****, který musel skříňku rozbití a knihu asi někde pohodit. Za tmy scházíme dolů, vedle kempu v Kolibě dáváme pivko a pak jdeme spát.
Ráno míříme do centra Vrbna na snídani. Končíme v Penny, dáváme snídani a začínáme se připravovat na nejdelší a asi nejtěžší cyklovýstup, který jsme zažili. Výstup na Praděd s naloženými koly. 18,5 km, z nadmořské výšky 528 m.n.m do výšky 1491 m. n. m. Podle mapy.cz jsme měli zdolat 963 výškových metrů a neklesnout ani metr dolů. Začínáme stoupat. Nad Ludvíkovem dáváme kafe. Hned se jede líp. Dojíždíme do Karlovy Studánky. V místní cukrárně v nás mizí palačinka, uděláme pár fotek v místních nádherných lázních a jedeme dále. Míříme na sedlo Hvězda a odbočujeme na asfaltku mířící na Ovčárnu. Každý jedem svým tempem, za chvíli mi Zuzka mizí v dáli. Nastává první krize, v 1/3 cesty mezi Hvězdou a Ovčárnou mi loupe v koleni. Každé šlápnutí je provázeno ostrým pícháním v koleni. Po dalších dvou kilometrech je bolest nesnesitelná. Zastavuju, vytahuju obinadlo a motám koleno. Částečně to pomáhá. Zuzka mi volá jestli jsem v pohodě, že už čeká na Ovčárně. Mi chybí ještě asi 1,5-2 km. Jedu pomalu, snažící se nezatěžovat nohu volím želví převod 1/1. Jak vždycky říkal můj kamarád Myšus – „Stary, je to jenom v hlavě“ (Stary je naše vzájemné oslovení ). Každé šlápnutí a píchnutí si říkám, že to je jen v hlavě. Dojíždím na Ovčárnu. Tam už mě čeká má nejdrazší polovička s vychlazenou Kofolou a nanukem Energetická i mentální vzpruha. Jsem rozhodnutý, že vyjedu až nahoru k vysílači. Kousek za Ovčárnou vidíme, že mapy kecají, jedeme asi 100 metrů z kopce Následuje závěrečný výstup. Nejstrmější úsek, ale jo. Jsme tam. Překonali jsme náš dosavadní výškový rekord z Nízkých Tater ze sedla Priehyba 1190 m. n. m., tedy o více než 300 metrů a zároveň dobyli nejvyšší bod Moravy na kolech s naloženými batohy (asi jako jediní, ostatní jeli buď na lehko nebo na lehko+elektro )
Začíná se trochu zatahovat. Trochu moc rychle 
Zdrháme. Jen co sjedeme pod vrchol na rozcestí, tak polovina vysílače mizí v temných mracích. Pomalu sjíždíme na Švýcárnu. Podle internetu je cyklostezka zpevněný povrch. To asi jo, ale je na něm dost bordelu, takže dolu opravdu pomaličku, protože Zuzčino kolo disponuje pouze trekovými plášti. Na Švýcárně dáváme zelňačku a místní borůvkový likér a pokračujeme dále. Kousek dále nás nemile překvapil nový druh povrchu – břidlicové kameny s prudkým klesáním. Ideální na rozříznutí gumy a hození držky. Ještě že nepršelo. Klesáme dolů po kamenité cestě. Přichází „vracák“ Petrovka a krátké stoupání. Potom už jen dolů a jsme na Červenohorském Sedle. Dáváme kávičku a jdeme si užít sjezd dolů do Jeseníku – krásných 15 km bez jediného šlápnutí Náš cíl v Jeseníku je autokemp Bobrovník, který je kapitola sama pro sebe. Zkráceně, chcete-li zavzpomínat na dovolenou za socialismu, jeďte zde.
Noha dva kilometry před kempem začíná tak bolet, že do kopce musím pěšky. Poslední kilometr do kempu je utrpení. Dojíždíme, těším se na jídlo a pivo. Na okně stojí nápis „Vaříme do 20:00“. V 19:07 nás paní vrchní pošle do oněch míst, že už nevaří. Super. Asi půlkilometru od nás je naštěstí restaurace, kde teda měli super žebírka a steaky na grilu.
Ráno se budíme a balíme věci. Noha bolí, moc nedovoluje šlapat. Kvůli toho jsme nuceni zrušit cestu do lesního baru, na který se Zuzka tak moc těšila. Náhradní plán – lázně Jeseník. Kola dávame, s drobnými problémy, do úschovy na nádraží a vyrážíme do kopce k lázním. Jdeme do balneo parku. Prvně si dáváme Priessnitzovu sprchu v ledové vodě. Prvně nadávám, že ten chlap musel být sadista, ale když si člověk zvykne, je to super. Navíc to pomohlo i na bolavé koleno. Procházíme i ostatní procedury v ledové vodě. V cukrárně dáváme kávu a zákusek a pomalu se šineme dolů k vlaku, kterým frčíme až do Olomouce, kde přestupujeme na Pendolino.
Výlet byl perfektní, až na bolavou nohu, která trochu zkřížila plány. Ale za dva dny 98 kilometrů včetně výjezdu na Praděd. Dali jsme si do těla, ale jde to 🙂
ZplusR 